Petr Souček
Tento svůj deník jsem vydal na věčnou památku
tábora 5. oddílu skautů sv. Dona Boska Kroměříž,
který se konal ve dnech 4. 7. – 25. 7. 1998 v obci Vlčková.
Kroměříž 1998
Sobota 4. 7. 1998
1. táborový den – Den odjezdu na tábor
Místem srazu k našemu odjezdu na tábor bylo vlakové nádraží. Sešli jsme se všichni, krátce po sedmé hodině. Celé táborové mužstvo bylo připraveno vyrazit na cestu, na kterou se každý z nás tak netrpělivě těšil. Všichni byli plni očekávání, vždyť před námi je dvaadvacet nejúžasnějších dní prázdnin!
Někteří naši členové přišli v doprovodu svých rodičů. Pak se zdravili se všemi ostatními hochy. Mnozí z nich kontrolovali své batohy, snad i přemýšleli, co zapomněli doma. Byl jsem na tom podobně. Bohužel až teď jsem přišel na to, že nemám zubní kartáček a kapesní atlas rostlin.
Naše cesta vlakem vedla přes Hulín a Otrokovice, až do centra Zlína. Tady nám ujel autobus, protože nikde blízko nebyla žádná trafika, kde by cizinec koupil jízdenky. Na další spoj jsme museli počkat devadesát minut – tedy do 10:57 hod. Někteří členové oddílu zatím téměř vykoupili místní Večerku. Mezi nejžádanější patřily různé zmrzliny, tyčinky, čokolády, cola,… div jim z toho nebylo špatně. Já měl zase čas obstarat si náhradní zubní kartáček.
Odtud jsme pak pokračovali autobusem. Cestou se dobře rozpršelo. Když jsme dojeli do Velíkové, nasadili jsme si pláštěnky a vyrazili pěšky, směr Vlčková. Prvně vedla naše cesta lesem. Potom jsme podlézali dráty s napětím, které ohraničovaly louku, na níž pobývalo pasoucí se stádo krav spolu s jedním býkem. Poslední velkou překážkou byl potok. Protože však nebylo mostu, ani nějaké lávky, museli jsme najít místo, kde se dalo bezpečně přejít po kamenech, vyčnívajících nad hladinu vody. Zvláště tady každý poznal, kolik nadbytečných věcí si s sebou z domu vzal. Všichni si byli vědomi, že na cestu si mohou vzít jen to, co unesou na zádech či v rukách.
Po třech kilometrech jsme došli k domu pana Komíže, se kterým Akela domlouval náš tábor. I když déšť neustával, vydal se Akela s mým bráchou Honzou a se mnou na průzkum budoucího tábořiště. Jeho místo bylo na malém kopci pod lesem, nedaleko chaloupky pana Komíže.
Potom, co bylo rozvrženo umístění stanů a kuchyně, jsme začali všichni vynášet na tábořiště materiál potřebný ke stavbě. Práce to byla opravdu nelehká, zvláště doprava stanových podsad. Pan Komíž nám proto půjčil takový trakač, na který jsme vždycky naložili asi pět podsad a jeli jsme. Při jízdě obsluhovalo vůz dohromady pět lidí. Jeden byl u madel, dále to byli dva siláci, kteří vyvažovali vozidlo po stranách a zbylí dva táhli trakač vepředu za lano.
A pak se začalo se stavbou stanů, kuchyně a kamen. Mezitím však pořád probíhalo vynášení věcí ze skladu pana Komíže. K němu jsme totiž už několik dní před začátkem tábora dovezli stany, potraviny a inventář. Práce na tábořišti pokračovala celkem rychle, i když většinu času pršelo. Sluníčko několikrát vykouklo z mraků, ale než se člověk nadál, bylo zase pryč.
Kamna byla hotová v šest hodin. Významnou skutečností je to, že jsme je poprvé dělali jen z kamení! Když už kamna pěkně hřála, sešli jsme se všichni v kuchyni a každý si na ně symbolicky plivl. To proto, aby v nich dobře hořelo po celou dobu, kdy na nich budeme vařit.
Celý večer nepřetržitě pršelo. Proto ani nebyly hlídky. Večer jsme uléhali do stanů všichni pořádně unavení. Snad každý byl rád, že má svůj stan, ve kterém si konečně může odpočinout.
Neděle 5. 7. 1998
2. táborový den – Den prvních hlídek
Nedělní ráno. Celou noc pršelo. Vstávali jsme zhruba o půl deváté, protože nás zmohly včerejší práce. K snídani byla vánočka a kakao. V dešti jsme se vydali na mši svatou do Vlčkové. V táboře zůstal jen Akela, aby hlídal. Cesta tam nám trvala asi dvacet minut.
Mše sv. byla sloužena venku před místní kapličkou. Účastnilo se jí mnoho domácího i cizího obyvatelstva. Asi proto, že tato bohoslužba byla součástí oslav 275 let založení obce Vlčková, 70 let založení Sboru dobrovolných hasičů a 50 let od založení místního fotbalového týmu. Přitom však neustále pršelo, i když potom déšť chvílemi ustával.
V táboře připravila služba k obědu polévku a přírodní řízek s bramborem. Odpoledne jsme měli několik návštěv: Punovi s přáteli ze Švýcarska a Jeníkovu maminku. Počasí bylo i nadále nevlídné. V noci byly první hlídky. Navrhl jsem Akelovi nový systém hlídání. Doba jedné hlídky se prodlouží z 90 minut na 2 hodiny. První hlídka začíná ve 22:00 hod. a poslední končí v šest ráno. Hodinu do budíčku, tedy od šesti do sedmi hodin, bude hlídat služba v kuchyni, která v tu dobu již připravuje snídani pro tábor.
První hlídku měl Akela. Druhou pak já sám, protože zatím nemám ve stanu svého spolubydlícího, jímž by měl být Ondra Navrátil. Ten totiž přijede asi až v neděli.
I když měl pak Akela odsloužené „své“ dvě hodiny, zůstal ještě v kuchyni až do konce mé hlídky. Celou dobu jsme povídali o táboře. Taky jsem zkoušel dělat topinky. Ona totiž taková topinka, upečená na táborových kamnech, patří mezi ty největší pochoutky pod sluncem!
Pondělí 6. 7. 1998
3. táborový den – Den táborových staveb
Dnes ráno nás navštívily dvě slečny z Okresní hygienické služby (OHS). Hned po snídani jsme (Petr Vašek, Pap, Ondra Kolínek, Petr Menčl a já) šli kopat latrínu. Práce to byla ukrutná, protože v hloubce 10 cm bylo samé kamení. To jsme kopali asi 50 cm, potom byl jíl. „Bagrovali“ jsme až do oběda. Pan Komíž kosil křovinořezem trávu okolo našeho tábora. Ostatní táborníci, pod vedením Akely, vymazávali díry v kamnech a opravovali menší nedostatky.
Protože se kvůli tomu nemohlo vařit, byl k obědu chleba se salámem. Odpoledne trochu pršelo, ale tahali jsme přitom z lesa dříví na stavby. Robila se též koza na řezání dřeva. K večeři byl smažený sýr s bramborem. Před večerkou jsme se všichni sešli u kamen. Akela nám řekl úvod k celotáborové hře. Taky jsme poslouchali srnce, který obcházel naše tábořiště. Měl prý na této louce své místo, kde bydlel. Když se srnec vzdálil, bylo slyšet střelbu z pušek.
Ještě po večerce jsme se bavili o různých věcech, jako např.: vyvolávání duchů, upíři, tajemno, záhrobí, atd. Martin Loučka z toho byl nějaký „nesvůj“ a tvrdil, že mně a Akelovi nevěří. Akela se pak strašidelně smál a dělal různé zvuky.
Úterý 7. 7. 1998
4. táborový den – Den zahájení celotáborové hry
Na snídani byl chleba s Perlou a paprikou. Dopoledne jsme dotáhli z lesa ještě dřevo na stavbu rámu k latríně. Mezitím přijel Šotek. Nemohl na tábor nastoupit dříve, protože byl s rodiči na dovolené. Po obědě byla pak latrína dokončena a (za účasti všeho táborového mužstva) otevřena slavnostním přestřižením stužky ze záchodového papíru. Vždyť jsme tím také dodělali jednu z nejdůležitějších staveb každého tábora!
K obědu byla zeleninová polévka a nudle se skořicí. Vir a Petr Vašek ještě kopali odpadovou jámu. Pap jí říká „fuji-jáma“ (asi ví, proč). Po odpoledním klidu hráli kluci fotbal, já jsem pomáhal při výrobě laviček.
Večeři dělali Medvědi – byla sardinková pomazánka. Po jídle jsem s Akelou vyrazil na prohlídku okolí. Chtěli jsme najít posed, o kterém mluvil pan Komíž, ale nic jsme nenašli. Brali jsme s sebou i dalekohled. Zato jsme trochu zabloudili. Začínalo se už stmívat, ale vrátili jsme se včas a v pořádku. Směr tábora nám totiž dokonale napověděl křik našich táborníků. Po návratu do tábořiště jsme našli kluky, jak společně zpívají. Mezi nimi seděl můj brácha Honza a hrál na kytaru. Hned jsme se k nim přidali.
Večer v táboře bylo rozlosováno pořadí, v jakém družiny nastoupí k plnění úkolů celotáborové hry. Každý ze tří rádců dostal do ruky složený list papíru. Ty pak Akela všechny zároveň podpálil. Rádce, který dokázal držet papír nejdéle, měl nastoupit k plnění úkolů jako první. Naopak ten rádce, který pustil hořící papír ze všech nejdřív, bude se svou družinou přistupovat do hry jako poslední. Byla to také tak trochu zkouška umění s ohněm. Zvítězil Laďa – Vir, nový rádce Medvědů. Ještě před pár dny jsem totiž Medvědí družině rádcoval já. Podobně tak i můj bratr Honza předal post svému nástupci. Vlkům tedy teď dělá rádce Šotek. Akorát u Bobrů se nic nezměnilo. Tady rádcuje stále Petr Vašek.
Když už byla tma, pozorovali jsme hvězdářským dalekohledem Měsíc. Nádherně zářil a my všichni jsme čekali řadu, až se konečně budeme moci také „kouknout.“
Středa 8. 7. 1998
5. táborový den – Den, kdy jsme chtěli vystrašit Lukáše
Ráno jsem pomáhal Medvědům s přípravou snídaně, ke které byl chleba s Perlou a meruňkovou marmeládou. Dopoledne se taky číslovaly ešusy. Jinak jsme vyráběly ze dřeva čtyři jehlany, které chceme použít ke stavbě jídelny. V každém jejím rohu by měl být jeden, abychom nemuseli kopat kůly do kamenité půdy a zároveň zajistili stabilitu jídelny. Vprostřed jídelny by pak měl být nosný kůl. Ten budeme muset zapustit do země.
Ještě před jídlem jsem s několika hochy udělal osmipatrovou pagodu. Z velké části nám k tomu posloužila kláda, kterou dotáhl z lesa Šotek. Byla to krásná borovicová souš! K obědu byla kmínová polévka s vejci a houskové knedlíky s kuřetem na paprice. Odpoledne hráli kluci fotbal. Já s Akelou jsme pak společně začali přestavovat kuchyň. Chtěli jsme ji napojit na jídelnu, a tak jsme i tu malinko rozebrali. Ve chvilce tu však byla bouře, jakou jsme tady na táboře ještě neměli. Rychle jsme stáhli potah na jídelnu, jinak by ho vítr roztrhl. Nechali jsme plánů s jídelnou a věnovali jsme se rychlé dodělávce kuchyně. Z té jsme během chvíle vybudovali stavbu snad nedobytnou.
Večer jsem pozoroval Měsíc hvězdářským dalekohledem. Taky se grilovalo kuře. Polévalo se takovou zvláštní kořeněnou směsí. Prvně jsme ho chtěli grilovat na volném ohni, ale nakonec jsme sundali jeden plát z kuchyňských kamen a kuchtili tam. Poslouchali jsme taky jelena, který opět obcházel náš tábor.
Než jsme šli spát, odehrála se taková malá příhoda. Lukáš pořád toužil vyprávět si o různých věcech, které (zvláště v noci) mnohým nahání hrůzu. Chtěl, abychom ho alespoň trochu nějak postrašili. Proto jsme se my ostatní domluvili, že když chce, tak mu jeho přání splníme. Kluci měli za úkol chvíli po večerce zdržet Lukáše v kuchyni, aby se všechno mohlo nachystat. Já jsem si na hlavu navlékl punčochu a lehl jsem si na zem, pod Lukášovu postel. Vir mi ještě nastříkal na ruku Jodisol, abych ji měl trochu do červena. Čekali jsme, až Lukáš přijde do stanu, posvítí baterkou do uličky a uvidí červenou (krvavou) ruku trčící zpod jeho postele. V tu ránu jsem měl s odporným křikem vyrazit jeho postel a vysápat se na něho. On by mi posvítil do tváře a zděšením by utekl.
Všechno se ale událo úplně jinak. Lukáš se zdržel v kuchyni až příliš dlouho, takže než přišel, byla mi pěkná zima. Úplně jsem se klepal a drkotal zubama. Když už konečně přišel ke stanu, otevřel dvířka a já v tu chvíli vyrazil postel. Ale Lukáš zůstal venku! On totiž prostrčil dovnitř jen ešus a hrníček. Potom vytáhl ruku zpět ven a začal rozvazovat zašněrovanou celtu. Jen cosi zabrumlal, jako „co se to tam děje?“, takže se asi vůbec ničeho nelekl. Nás to velmi mrzelo, zatímco Lukáš musel (při svitu baterky) opravovat svoje lehátko. No, škoda… třeba někdy příště!
Očíslování jídelních misek – „ešusů“:
1. Václav Fojtík – číslo převzal Marek Basovník
2. Pavel Puna (Pap)
3. Josef Zbořil – číslo převzal Standa Basovník
4. Ondřej Navrátil
5. Petr Puna (Pep)
6. Jiří Vašek
7. Vojtěch Navrátil
8. Petr Menčl
9. Radek Majdloch
10. Ondřej Havelka
11. Petr Vašek
12. Ondřej Kolínek
13. Tomáš Majdloch
14. Petr Souček
15. Přemysl Kučera
16. Lukáš Kolínek
17. Jan Kotek (Šotek)
18. Jan Souček
19. Petr Loučka
20. Pavel Souček
21. Jan Šojdr
22. Martin Loučka
23. Ondřej Loučka
24. Ladislav Loučka (Vir)
Čtvrtek 9. 7. 1998
6. táborový den – Den boje o praporky
K snídani byl chleba se salámem. Na nástupu Akela ohlásil hru, kterou kdysi dávno vymyslel Jestřáb (Jaroslav Foglar). Akela přivázal jeden signalizační praporek na strom uprostřed louky, asi 100 m od tábora. Druhý praporek zabodl na táborovém náměstíčku. Zároveň tajně určil jednoho člověka (byl jsem jím já), aby se pokusil přenést praporek z tábora k praporku přivázaném na stromu. To vše tak, aby mě nechytil nikdo z táborníků, jejichž cílem bylo uchránit praporek v táboře, nebo mě při přenášení praporku chytit. Mým úkolem bylo nenechat se chytit do chvíle, kdy budu držet současně oba praporky – jako znamení mého vítězství. Hra měla končit přesně ve 21:30 hod. Vítězem můžu být jen já, nebo strážcové.
Dopoledne hráli kluci hru „Gonio“. Taky malovali krajinu. Mezi osmou a devátou hodinou navštívili náš tábor rodiče Petra Vaška. Na oběd byla srbská roštěná s rýží. V odpoledním klidu byli kluci na hřišti hrát fotbal. Já jsem dopisoval deník na táborovém náměstíčku, protože nádherně svítilo sluníčko. Snad poprvé od začátku tábora.
Přitom jsem se doslova kochal tím, jak někteří členové seděli na obrácených kbelících u praporku a hleděli jen na něj. Byli to hlavně Petr a Ondra Loučkovi a Marek Basovník. Při obědě jsem si dokonce sedl k praporku s nimi, abych je zmátl. Když byli kluci na fotbalovém hřišti, zůstala v táboře jen služba a Pap z Medvědí družiny. Stal se tak největším typem na obávaného únosce praporku.
Pak přišli kluci z fotbalu do tábora. Ale ve hře pokračovali i na táborovém náměstíčku a v uličkách mezi stany. A právě to byla má chvíle. Přidal jsem se ke skupince s míčem a plně se zapojil do hry. V okamžiku, kdy jeden útok mířil na cizí branku, jsem sebral praporek a pádil ke stromu v louce za táborem. Pro jistotu jsem si na to vybral až dobu, kdy Ondra Havelka přestal s opravou celty a uvolnil mi tak nejlépe proběhnutelnou uličku mezi stany. Jediný, kdo mě alespoň postřehl a vystartoval za mnou, byl Pap. Ale i ten zareagoval příliš pomalu. Bylo to ode mne dost mazané. Někteří kluci z toho byli úplně špatní. Nejvíce asi Martin Loučka. Nedivil jsem se jim. Vždyť já jsem schválně čekal na dobu, kdy budou všichni v táboře, abych jim dokázal jejich nepozornost…
I tak byl odpoledne ještě znovu čas jít na fotbalové hřiště. To už jsem šel i já. Při běhu z kopce jsem však zakopl a přistál rovnou na kamenité cestě dole u Komížů. Všiml jsem si ale, že jsem pěkně podřený. Taky jsem nemohl hýbat s levým palcem u ruky. Nijak víc jsem si toho nevšímal a tak jsem se zvedl a utíkal rychle na hřiště.
Tam si kopalo asi 9 kluků z vesnice. Slovo dalo slovo a zápas mohl začít. Dokonce nám nabídli, že můžeme hrát v jedenácti, protože u nich hraje většina fotbal závodně. Asi si byli jisti vítězstvím. Ale to nás neznají! Dostali od nás hned dva góly po sobě. I když postupně vyrovnali na konečných 2:2, považovali jsme svůj výkon za skvělý. Nutno ale dodat, že v době, kdy už prohrávali 2:0, tak si k sobě vzali ještě dva nějaké vesničany. Během zápasu nás soupeř nepřestával zásobovat kvalitními fauly. Jeden „buran“ se tím doslova proslavil.
V táboře mě Akela ošetřil. Pravou nohu pokryly obvazy a natáhnuté svaly na ruce zpevnilo elastické obinadlo. K večeři byly topinky, k nimž Šotek oloupal nadprůměrné množství česneku.
Večer družiny hledaly zprávu, která je počátkem táborové hry. Tajná zpráva byla skrytá v neviditelném písmu z citrónové šťávy. Rozluštění bylo možno dosáhnout nahřátím zprávy nad plamenem svíčky. To byl ale problém. Nejlépe si vedli Bobři, Medvědi si list papíru pokapali voskem a pořádně ji začmoudili a Vlci ji dokonce namáčeli do vody!
Mé dnešní zranění nebylo vůbec příjemné. Celá pravá noha mě tak pálila, že jsem nemohl bolestí vůbec spát. Akela mi proto dal dva Paraleny, po kterých jsem konečně usnul.
Pátek 10. 7. 1998
7. táborový den – Den výpravy rytířů dobrých skutků
Probudil mě Šotek, který mi na podnosu donesl tři namazané krajíce chleba s Perlou, dva sýry a hrnek čaje. Krátce řečeno: snídaně až do postele. Vyspal jsem se celkem dobře, asi hlavně díky těm práškům. Obvazy jsem si sundal, abych mohl lépe chodit.
Všichni táborníci, mimo služby, se dopoledne vydali na výpravu rytířů dobrých skutků. Já jsem pročítal Šotkovu knížku „Mladý zálesák“. Kluci se v průběhu dopoledne vraceli z výpravy; většinou však s tím, že o jejich dobré skutky nebyl ve vesnici zájem!
K obědu byla zeleninová polévka a kynuté knedlíky s ovocem. Dohromady jich bylo 70. Odpoledne jsme měli návštěvy: rodinu Šojdrovu a Mirka Hostičku se synem Petrem. Vir pomáhal panu Komížovi na louce s vytrháváním plevele jménem „šťovík koňský“. Za odměnu od něj dostal sušenku. Cože dělal Akela? No, pral kalhoty!
Na večeři byl chleba s Perlou a tvrdým sýrem. Večer jsem si byl zaběhat s Petrem Vaškem. Byli jsme až na autobusové točně ve Vlčkové. Když se setmělo, hráli jsme noční hru „Past“. Indiáni se měli dostat z obklíčení vojáků. Hrály se celkem tři hry. Vir si přitom stačil navíc roztrhnout o stan svou bundu. Tady na táboře ho provází jen smůla, včera rozbil puškohled za 550,- Kč…
Rozmístění táborníků ve stanech, podle pořadí:
1. Miroslav Doubrava (Akela)
2. Ondra Navrátil, Petr Souček
3. Jeník Šojdr, Marek Basovník
4. Ondra Havelka, Petr Loučka
5. Ondra Kolínek, Petr Menčl
6. Standa Basovník, Petr Puna (Pep)
7. Laďa Loučka (Vir), Jan Kotek (Šotek)
8. Pavel Puna (Pap), Pavlík Souček
9. Lukáš Kolínek, Ondra Loučka
10. Martin Loučka, Petr Vašek
11. Honza Souček
Sobota 11. 7. 1998
8. táborový den – Den, kdy jsme dostali hromadu dřeva
V noci ze včerejška na dnešek jsem měl hlídku od 4:00 do 6:00 hod. Přede mnou hlídal Akela. Byla jasná obloha, a proto mi Akela ukazoval dalekohledem Měsíc a planety Jupiter (a jeho měsíce), Saturn a Mars. Nikdy dřív jsem nic podobného neviděl. Ten vesmír je prostě úžasný!
K snídani byla vánočka a kakao. Bobři a Vlci odešli do vesnice s vozíkem pro krajinky. Dozvěděli jsme se totiž, že na nějakém dvoře ve Vlčkové jich je obrovská spousta. Je tam i řezané dříví a kopce pilin. Já jsem stavěl sušák na prádlo.
Kolem poledne jsme zaslechli cizí zvuk. Hledíme na cestu k táboru, a… traktůrek s vlečkou, na ní prkna a mávající Šotek s Martinem. Po louce běží křičící dav ostatních táborníků, kteří se s nimi vydali do vesnice. Traktor vjel na táborové náměstíčko, kluci seskočili z vlečky a Martin se Šotkem hlásili splnění úkolu. Z traktoru vyskočil řidič a Akela mu podal ruku. Kluci zatím vesele skládali krajinky vedle vlečky. K celé té parádě – pan řidič od nás nechtěl ani korunu! Když bylo všechno vyloženo, nasedl zase do svého vozu, otočil se a odjel cestou domů. Prostě senzace! Šotka jsem se pak zeptal, jak to vlastně domluvili…
„Došli jsme s Martinem na dvůr, na kterém jsme viděli to množství dřeva. Nějaký pán tady vozil prkna traktůrkem po dvoře. Když nás uviděl, šel k nám a zeptal se, co potřebujeme. Potom se ptal, co z těch krajinek chceme dělat. Řekli jsme, že stavby v táboře. A prý – co na to máme?“ Šotek s Martinem zavolali na kluky, kteří stáli – s vozíkem – před bránou. Pán jim pak ukázal na hromadu prken, ze které si mohli vzít.
Pod tíhou asi pěti prken se začal vozík naklánět a bylo vidět, že toho moc neuveze. Pán jim proto řekl, aby sundali dřevo z jeho vozu a naložili si to tam. Prý jim to odveze do tábora. Kluci pak naskládali na korbu několik krajinek a čekali, až se pán vrátí. Ten, když je viděl, tak řekl: „No, kvůli tomu já nepojedu. Jestli si s sebou ještě něco nevezmete, tak se nikam nejede!“ Kluci si tedy naložili pěknou hromádku dřeva.
Martin se Šotkem pak svůj vozík hodili na vlečku a vyrazili s pánem směrem k táboru. Ostatní se zatím vydali zpět pěšky po silnici. Traktůrek prý prvně projížděl dvorem a pak vjel mezi kopce pilin. Šotek i Martin přitom doslova „lítali“ na voze z rohu do rohu. O tom, jak to dopadlo, už vlastně víte…
Já s Akelou jsme pak z krajinek vyrobili táborový oznamovatel a kluci pak ještě desku ke stolu do kuchyně. K obědu byla frankfurtská polévka a hovězí guláš. Jídlo to bylo na jedničku! Vařili ho Medvědi. Družiny pak připravovaly táborový kruh. Použily přitom pagodu, kterou jsme udělali už ve středu. Já jsem potom usnul ve stanu. Zanedlouho na to dorazil do tábora Ondra Navrátil. Chvíli jsme povídali a pak jsme s několika táborníky vztyčili stožár. Kládu na něj donesl včera Pavlík Souček, Vir a Akela. Ten nám také (mně a Ondrovi) vyrobil do stanu z krajinek pěknou poličku.
Večer byla očista u skruže dole pod táborem. Zpívalo se i pár písniček, ale táborák byl kvůli dešti přesunut na jindy. V noci se déšť přeměnil skoro v průtrž mračen. Kdy konečně začne svítit sluníčko?…
Ranní hlídka
Je sobota, čtyři hodiny ráno. Jsem tu sám a hlídám náš tábor. Strážím všechny, kdo sladce spí, zachumláni ve vyhřátých spacích pytlích, ze kterých se tak špatně vylézá, když trubka volá ke vstávání.
Padá rosa, je chladno. Na čisté, modré obloze svítí ještě několik světel. Z východu září planeta Mars, z jihovýchodu Saturn a z jihu Jupiter, král sluneční soustavy. Ale je tu ještě něco. Krásný, velký, ale přece tak vzdálený – Měsíc. Postupuje na sever. Za pár minut zapadne za vrcholky stromů.
Ptáci štěbetají a poletují z místa na místo. Ve vesnici kokrhají kohouti. Z lesa se ozývá jelen, který v noci troubí a obchází lesy, chránící náš tábor. Pod protějším kopcem, u březového hájku, se povaluje mlha. Ale brzy se ztrácí. Kdesi v dálce jsou slyšet kostelní zvony.
Vstávám od svého sedátka a jdu do kuchyně ke kamnům. Přikládám několik polínek, aby nevyhasl oheň. Nabírám si horký čaj a rychle kladu na pláty kamen pár krajíců chleba. Za chvilku je obracím. Když jsou topinky hotové, jdu opět na místo, odkud jsem sledoval rodící se den. Měsíc už dávno zašel, hvězdy vyhasly, ale nad obzorem vysvítají paprsky slunce. Čekám, až se ukáže celé, ve své plné kráse. V trávě kolem se třpytí kapky rosy.
Usedám k bedně, na které píšu. Sluníčko už urazilo po obloze kousek ze své každodenní cesty. A večer, unavené tou poutí, zmizí a ukáže se zase až ráno. Ještě posledních pár okamžiků a nastane den i pro spáče ve stanech tábora. Ohlížím se ještě několikrát po okolních zalesněných kopcích a po loukách s čerstvými květy.
Je šest hodin. Budím prvně službu, která musí připravit snídani pro tábor. V duchu mi zní melodie skautské hymny „Junáci vzhůru, volá den! Luh květem kývá orosen, sluníčko blankytem pílí, před námi pouť vede k cíli. Junáci, vzhůru, volá den! …“
Neděle 12. 7. 1998
9. táborový den – Den mše svaté v Kašavě
Budíček byl nezvykle brzy, v 6:30 hod. Ještě před snídaní jsem se stačil rychle oholit. K jídlu byly rohlíky s marmeládou. Hned na to jsme se vydali na cestu k autobusové zastávce ve Vlčkové. Tábor nám hlídal pan Komíž starší. Je na nás moc hodný a fandí nám. Na mši svatou jsme jeli autobusem až do Kašavy. Lidí byl plný kostel. Sloužil páter Andrýsek. V kázání nám řekl, že v Kroměříži studoval osm let na Arcibiskupském gymnáziu, a proto má k tomu městu velmi blízký vztah. Dokonce nás všechny chtěl po mši sv. pozvat na zmrzlinu, ale my jsme museli jít na autobus.
Při návratu do tábora hustě pršelo a my jsme pěkně zmokli. Do oběda jsme (Ondra Navrátil a já) natahali z lesa asi 12 suchých stromů na topení. Svázali jsme vždy 3 sušky lanem a dotáhli je až na táborové náměstíčko. Protože pak pořád pršelo, šel jsem spát do stanu. K obědu bylo ražniči s bramborem a zeleninová polévka.
Když dopoledne služba v kuchyni škrabala brambory, odehrála se tato malá příhoda… „Marku, ty seš snad slepej?“ okřikl ho kdosi. „Nevidíš, že ti na tom zůstávají slupky? Prosím tě, loupej to pořádně!“ Marek: „Já nejsu němej!“ Martin Loučka: „Nó, Marek není němej. To se hodí!“ Marek: „A čím se bude házet?“
Jako příloha k jídlu byl hlávkový salát, který obstaral Pap a Pavlík Souček. Dal jim ho jeden pán z vesnice, když mu při výpravě rytířů dobrých skutků nabízeli pomoc.
Odpoledne jsme v táboře měli hned několik návštěv: Menčlovi, Kotkovi, paní Šojdrová (ta nám dovezla skvělou domácí pizzu a meruňkový koláč), Standa Štěpaník (Mayk) se Staníkem a nakonec ještě Kolínkovi. Za to večeře byla v rekordně pozdním termínu. Vlci ji, díky špatnému topení v kamnech, dodělali až ve 22:00 hod.! Já jsem večer dopisoval deník za posledních pár dní.
Pondělí 13. 7. 1998
10. táborový den – Den družinových výprav
Od rána nádherně svítí sluníčko. Snad nebude pršet. Zatím jsme tu neměli jediný den, kdy by „pořádně nezapršelo“! Prvním návrhem na jméno tábora je „Tábor dešťů“. Je to můj návrh, ale je dost možné, že se stane nějaká jiná událost, která zcela překryje i tuto zatím tak aktuální, skutečnost.
Na snídani byl chleba s paštikou. Asi v deset hodin se všechny tři družiny vydaly na celodenní výpravu a v táboře se rozhostil nezvyklý klid. Medvědi se vydali do Fryštáku, Vlci na zříceninu hradu Lukova a Bobři měli v plánu najít partyzánský bunkr, ale nikam nedošli, protože Marek odmítl dál pokračovat v cestě.
V táboře jsme tedy zůstali: já, můj brácha Honza, Akela a Ondra Navrátil. Postavili jsme zálesáckou ledničku v potoku, do které jsme dali chladit potraviny. Voda v potoku má, podle pana Komíže, prý přesně 80C! Akela a Ondra pak uklízeli v šakalu. Já jsem spravoval kozu na řezání dřeva. Brácha ještě s Akelou vymazávali kamna a já s Ondrou jsme dělali stůl a lavičky. Použili jsme k tomu krajinky, které kluci včera dovezli. Mezitím se přijel podívat na návštěvu Přemek Kučera. Využil jsem toho, že zde máme solární ohřívač vody, a umyl jsem si vlasy. Celý den hodně svítilo sluníčko, takže jsem se i opálil.
Družiny se měly vrátit v šest večer, ale Vlci přišli už v 15:00 hod. Navíc se nechali dovézt autem od nějakých dvou chlápků z tábora na druhé straně Vlčkové. Je to prý nějaký turistický oddíl z Brna. Poté, co se Akelovi představili, nám nabídli, že by si s naším oddílem chtěli zahrát jednu hru. Hrálo by se 24 hodin a cílem by bylo vzájemné přepadání táborů, kdy by se odcizovaly šátky uvázané na vlajkovém stožáru. Řekli jsme, že si to ještě rozmyslíme. Když jsme o tom později mluvili, rozhodli jsme se, že si na žádné takové přepadání hrát nebudeme. Jejich oddíl je početně silnější, my máme svůj program a ještě máme zprávy, že se nás chystají některou noc navštívit a ukrást nám vlajku.
Aby se Vlčí družina jen tak nenudila až do příchodu Medvědů a Bobrů, nabídl jim Akela, ať se jdou podívat na protější kopec, kde za 2. světové války spadlo americké letadlo. Pan Komíž říkal, že letci stačili vyskočit s padákem, ale Němci je zastřelili ještě ve vzduchu, což bylo v rozporu s úmluvou.
Vlci se tedy sbalili a šli. Ovšem místo toho, aby něco pozorovali, tak zašli jen na kraj lesa a celou dobu vylehávali ve stínu. Nebyl problém je odhalit, když jsme k tomu použili našeho dalekohledu. Šotkova družina pak za trest dostala úkol škrabat brambory k večeři, i když službu měli Medvědi. Bobři se z výpravy vrátili chvíli před 18:00 hod.; Medvědi došli přesně v šest večer. Vir mi navíc donesl dvě dvoulitrové láhve coly, které jsem si dal ihned chladit do naší táborové ledničky.
Vir potom povídal o jejich dnešní výpravě. Účastnil se jí ještě Standa, Pep, Pap, Ondra Loučka a Lukáš Kolínek. Cestou se prý zastavili u nějaké zříceniny, kde posvačili. Ve Fryštáku navštívili pátera Honku, kterého od nich nechal Akela pozdravovat. Vir vykládal, že se zdálo, jakoby otec jejich návštěvu čekal. Prý ho vůbec nepřekvapili. Otec Honka je u sebe doma pohostil a dal jim něco k pití, protože všichni byli unavení. Potom se rozloučili a Medvědí družina se vydala zpátky do tábora.
Navečer tu byli Basovníkovi. Já jsem ještě vyráběl závoru na latrínu a držák na mýdlo. Za tmy se hrála skvělá hra, kterou připravil Martin Loučka. Jmenovala se „Útok na pevnost“. Hra byla bohužel přerušena podivnou návštěvou. Přišly dvě mladé slečny, které jdou prý „pokecat“. Chvílemi zase tvrdily, že zabloudily, a že jsou z Lukova, a že ve Vlčkové trhaly ředkvičky, …
Úterý 14. 7. 1998
11. táborový den – Den hry „Hledejte vůdce“
Krátce po včerejší půlnoci se strhla děsná bouřka. Akela měl hlídku od půlnoci do dvou hodin, já s Ondrou po něm. Měl jsem obavy, že to odnese některé celty. Vítr zhasl dvě petrolejky a málem shodil nosný kůl, který drží celou kuchyni. Žádný noční přepad se neuskutečnil.
Budíček byl až v 9:00 hod. Stále pršelo. Na snídani byl chleba s Perlou a rajčaty. Vlčata se dopoledne připravovala na stříbrnou stopu, Šotek si plnil body do 1. stupně skautské zdatnosti. K obědu byla bramborová polévka s paprikou a povidlové taštičky. Těch bylo celkem asi 300, a ochutnával je i pan Komíž starší. Dali jsme mu i nové Kipu, které před pár dny vyšlo. Chválil nám také stůl, který jsme (Ondra a já) včera ztloukli.
Odpoledne hráli kluci hru „Hledejte vůdce“. Akela byl schovaný na posedu a našel ho Pap. Potom Akela (pro změnu) hledal kluky. Neodhalil pouze Pavlíka Součka a Jeníka Šojdra. Všichni se pak společně stavili u křížku, k němuž se pojí tento příběh: Když kdysi dávno chodívala paní Komížová za panem Komížem (ještě před svatbou), asi třikrát při jejím návratu domů ji pronásledoval nějaký cizí muž. Ale jak došel k místu, kde stojí kříž, dal se s hrůzou na útěk. Od té doby se paní Komížová stala věřící.
Já jsem v táboře dopisoval deník. Honza odpoledne vyráběl luk na rozdělávání ohně, jaký používali Indiáni. Byl se za námi podívat i pan Komíž mladší. K večeři byl chléb s Perlou a rajčetem, nebo také se sádlem a cibulí. Večer ještě dojel náš tatínek. Přijel nám oznámit, že zemřel dědeček. V pátek mu pojedeme na pohřeb. Když už byla tma, hrála se ještě hra „Bílá stopa“. Bylo nás ale jen 7, protože ostatní táborníci šli spát. Nejlepšího času dosáhl Ondra Navrátil.
Středa 15. 7. 1998
12. táborový den – Den prvního slavnostního ohně
Dnes pěkně svítí sluníčko. Nástup byl v krojích. Dopolední program byl následující: Medvědi stavěli bránu, Vlci připravovali táborový kruh a Bobři měli službu v kuchyni. Akela dělal různé tabulky a přehledy na vývěsku a já jsem celou dobu dopisoval deník. Ondra Navrátil dostal od své babičky poštou balík perníčků (tradičně jako každý tábor), já jsem načal jednu láhev coly, kterou jsem měl připravenou v táborové ledničce, až udeří parno největší.
K obědu byla kmínová polévka, hovězí pečeně na česneku a brambory. V odpoledním klidu jsem šel do lesa. Chtěl jsem si obstarat nějakou březovou kůru na výrobky z ní, ale nenašel jsem skoro nic. Tak jsem vzal alespoň kůru z borovice. Když jsem pak došel do tábora, byla tu návštěva z Okresní rady Junáka (ORJ) ze Zlína: její předseda br. Schneider, pak ještě jeden starší skaut a nějaká skautka. Poté, co odjeli, jsme šli hrát na hřiště fotbal. Hrál jsem ve družstvu s Virem a vyhráli jsme 8:5.
Na večeři byl chleba se šunkovým salámem a paprikou. Po jídle jsme se šli všichni umýt do skruže pod táborem. Náplní večerního programu byl slavnostní oheň – jako první na tomto táboře. Zpívalo se a Akela vyprávěl o vzniku jména našeho oddílu. Já jsem většinu času, kdy byli ostatní u ohně, strávil na hlídce, protože tábor by v tu dobu mohl kdokoliv přepadnout. Na chvíli se ke mně přidal i Šotek. Jednu dobu jsme uslyšeli z lesa od silnice jakési volání „Tady jsem, hej!“ Řval to nějaký muž. Byla tma a my nevěděli, jestli to není signál pro nějakou bandu schovanou okolo tábora. Spustil jsem proto poplach pískáním na píšťalku.
Hned přiběhla většina táborníků od ohně. „Všechno slyším!“ volal znovu onen muž. Akela vydal příkazy kdo a kde bude hlídat tábor, a já s ním jsme se šli podívat na cestu k silnici. Došli jsme až do vesnice, ale to už bylo po všem. Zřejmě to byl nějaký opilec. Nic jiného se nekonalo.
V noci jsme (Ondra a já) pozvali Akelu do našeho stanu, kde jsem otevřel druhou láhev Toma-coly a Ondra nabídl zbytek perníčků. Dlouho jsme povídali a já přitom dopisoval deník. Ohnivcem u dnešního slavnostního ohně byl Vir. Čekal dlouho do noci, než plamen vyhasl, aby nebyla pošpiněna úcta ohně…
Čtvrtek 16. 7. 1998
13. táborový den – Den oslav „Třinácté noci“
Ráno jsem vedl rozcvičku. Potom byla povinná koupel – ve studené vodě a do půl těla. Noc ze včerejška na dnešek byla velmi chladná. Předpokládali jsme to, protože byla jasná obloha, ale i tak byla mnohým zima. Já jsem se probudil chladem v 5:30 hod. K snídani byl chleba s rajčetem.
Dopoledne se kluci učili skládat kroje a uvazovat šátky. Také vypalovali do kůže různé ornamenty a tvořili své osobní znaky. Lukáš si plnil nějaké body k 1. stupni skautské zdatnosti. Já jsem pral oblečení a čistil boty. Pěkně jsem je nakrémoval a nechal je sušit. Musím být připravený, že přijde zase déšť. Vir a Petr Vašek vyhrabovali táborové náměstíčko. Já jsem jim pak pomáhal s odvozem vyhrabané trávy.
Přípravy oběda se trochu protáhly, protože obchodník, od kterého bereme potraviny, nám zapomněl dodat maso. Ještě před jídlem nás však navštívila skautská delegace z Kroměříže: sestra Vašíčková, br. Kšanďák, br. Balajka, Vítek Pořízek – náš střediskový vůdce, a br. Čech.
K obědu byla hovězí polévka a rajská omáčka s knedlíkem. Bylo to prima, ale příště toho musí být víc! Odpoledne jsme šli, skoro celý oddíl, hrát na hřiště fotbal. Mužstvo, ve kterém jsem hrál, prohrálo 4:5. Po zápase se do tábora přijeli podívat Doubravovi. K večeři byl chleba s paštikou.
Dnes večer budeme oslavovat tzv. „Třináctou noc“. Mnozí si připravují prapodivné masky, hábity, ohozy, apod. Měl by být i zajímavý program. Já jsem si odpoledne připravoval masku domorodého obyvatele z ostrova Vanuatu. Měl jsem na sobě jen plavky a sandály. Na krku svazek žlutých kvítků, u pasu trs nějaké trávy. Na levé ruce a noze jsem měl zavěšený náramek z borovicových šišek. Přes rameno jsem měl na provázku malou sklenku od marmelády. V ní byla lžíce, která při pohybu dělala rámus. V levé ruce jsem měl oštěp a na něm asi 10 prázdných plechovek od protlaku a paštik. Při bušení oštěpu do země vydávaly plechovky dobrý rachot. Do pravé ruky jsem si připravil louč. Byla to smrková hůl, asi půl metru dlouhá, na konci obalená chvojím. To byl můj převlek.
Oslavy začaly asi ve 21:45 hod. Sešli jsme se v kuchyni, protože pršelo. A pak začalo to pravé bujaré veselí. Rozsvítili jsme několik petrolejek, které pak vrhaly všelijaké stíny. Akela, coby průvodce večerem, začal s představováním všech přítomných. On sám byl převlečen za hraběte Drákulu. Měl na sobě kabát a klobouk. Obličej měl zaražený do zahnutého límce. Pod očima měl tmavé stínování a z pusy mu trčely dva špičáky, od nichž tekla jakási rudá tekutina až na bradu. Vypadal pro některé až šíleně strašně…
Postavy naší „Třinácté noci“ na táboře:
Ondra Kolínek Bojovník z českých lesů
Standa Lesní Elf
Ondra Loučka Robin Hood
Petr Menčl Krakonoš
Pep Čaroděj
Marek Záchranář
Jeník Šojdr Indián
Petr Loučka Mumie
Pavlík Souček Zloděj ze severu
Pap Hraničář Jarik
Ondra Navrátil Caesar
Petr Vašek Harmonikář a tulák z Francie
Akela Hrabě Drákula
Honza Souček Vodník
Vir Stín
Šotek Shaolin – bojovník z lesa (Japonsko)
Lukáš, Ondra Havelka a Martin si žádný převlek nepřipravili. Po uvedení všech zúčastněných, kdy se odehrálo mnoho humorných historek, Akela představil táborovou tribunu „přání a stížností“, na které mohl kdokoliv z přítomných vystoupit a říci jakoukoliv připomínku.
Stále pršelo. Rozhodli jsme se proto uvítat déšť. Vyšli jsme na táborové náměstíčko, kde jsem zapálil svoji louč. Jinak všude kolem byla tma.
Po uvítání deště následovalo vyhlášení nejlepší masky Třinácté noci. Každý napsal na kousek papíru jméno táborníka, jehož převlek se mu líbil nejvíce. Samozřejmě, že nikdo nehlasoval sám pro sebe. Soutěž vyhráli se stejným počtem hlasů: Akela a Petr Vašek. Petr měl na hlavě baret, okolo krku žlutý šátek, oblečený byl ve dvou barevných košilích a k tomu občas vyhrával na harmoniku, kterou jsem mu půjčil. Fixem měl na obličeji dokreslené vlasy a vousy. Vir byl zase oděn do dlouhého pláště, který si půjčil u Komížů, a na hlavě měl klobouk. Dokonalý kontrast s temným oblekem zajistil jeho obličej, na který jsme mu před oslavami (Ondra se mnou) nafoukali mouku. Před tím jsme mu, aby mouka neopadala, namazali obličej indulonou. Takové byly oslavy naší Třinácté noci…
Pátek 17. 7. 1998
14. táborový den – Den Šotkovy „hladovky“
Dnes jsem měl s Ondrou hlídku od půlnoci do 2:00 hod. Vstávání se ráno trochu opozdilo, ale nikdo si nestěžoval. Na snídani byl chleba s marmeládou. Ráno se v kuchyni odehrála taková humorná historka.
Naše kuchyně byla vlastně jen takový přístřešek pod celtou, napojený na hospodářský stan. V rohu byla táborová kamna a vedle kuchyňský stůl. Od kamen k hospodářskému stanu, neboli šakalu, byla natáhnutá asi 5 metrů dlouhá šňůra, sloužící jako věšák na utěrky a naběračky. Petr Vašek seděl v kuchyni u kamen a chtěl si nabrat čaj. Uviděl za sebou Marka, jak stojí vedle naběraček, a tak ho poprosil: „Marku, mohl bys mi podat tu naběračku?“ Marek ochotně přikývl a utíkal do šakalu, odkud po chvíli přinesl obracečku na řízky! Petr si pak naběračku donesl sám. Avšak tábor měl téma k povídání na celý den…
Dopoledne jsem dopisoval deník. Taky začaly oficiálně fungovat různé táborové kluby: uzly, střelba, meteorologie, astronomie, zálesák, kytara. Dělali jsme také táborový rozcestník. Jména jednotlivých směrovek: Lednička 80C, Shnilý kút (naše předpovědní stanice počasí), Jídelna, Kuchyně, Latrína, Táborový kruh, Střelnice.
K obědu byly kynuté knedlíky s třešněmi a s nektarinkami. Před jídlem také Šotek zrušil svoji protestní hladovku. Nelíbilo se mu totiž, jak si kluci vyřezávají do holí podobné ornamenty. Ale Šotek si z toho natropil spíš více ostudy, než respektu. Do tábora totiž vnikla nová móda – každý shání nějakou tyč, kterou si pak různě zdobí. Nutno říci, že celá doba, kdy nejedl, trvala sotva hodinu. Asi ho zlákala vůně knedlíků, které byly opravdu prvotřídní! Hned po jídle, což bylo asi mezi třetí a čtvrtou hodinou, přijel do tábora náš tatínek. Moji dva bráchové a já jsme odjeli na dědečkův pohřeb.
V táboře prý večer Akela klukům povídal o Donu Boskovi tak dlouho, že většina táborového mužstva usnula u stolu. Na slibovanou noční hru pak nebylo ani pomyšlení.
Sobota 18. 7. 1998
15. táborový den – Den veliké únavy
V táboře se, podle výpovědí táborníků, událo toto: Dopoledne navštívil tábor šéfredaktor Týdeníku Kroměřížska – pan Karásek. Přijel udělat reportáž pro své noviny, a tak pořídil i několik fotografií. Když se pak stavěl slibový oheň, dostal Ondra Navrátil jedno vosí žihadlo do nohy. Zkrátka nepřišel ani Petr Puna, protože ten dostal hned žihadla čtyři. Akela a Vir potom vosí hnízdo vykuřovali.
K obědu byla frankfurtská polévka a vepřová pečeně s rýží. Večer bylo mužstvo v táboře velmi unavené, takže se šlo spát dříve, než je zvykem. V noci byla průtrž, takže pršelo až do rána.
Neděle 19. 7. 1998
16. táborový den – Den slibového ohně
Dnes jsem se se svými bratry vrátil do tábora. Ráno jsme byli v Přibyslavi na mši svaté. Zhruba po dvou hodinách jsme s tatínkem odjeli do Kroměříže a pak rovnou do Vlčkové. Na tábořiště jsme dojeli ale až k večeru.
Když už jsme se opět vžili do táborového dění, přišel na návštěvu mladý pan Komíž s nějakou slečnou. Jejich přítomnost vzbudila v táboře pěkný rozruch. Jinak na táborovém náměstíčku se hrál fotbal a vyráběly se fakule pro dnešní slibový oheň. Pryskyřici jsem dodal já. Kdysi jsem ji sbíral v lese u babičky na Spáleném mlýně. Na slib dojelo mnoho rodičů. Přijel i Vlastik Chač a Mirek Hostička. Dokonce přišel i pan Komíž s manželkou a vnoučaty.
Oheň byl naplánován na 21:30 hod. Celá obloha se ale přikryla velkými mračny. Blýskalo se a foukal silný vítr, ale nepršelo. Akela říkal, že jestli bude bouřka, tak nám půjde o život. Nakonec se ale všechny mraky jako zázrakem rozplynuly a slib mohl začít. Byla to veliká událost. Já jsem při zapalování ohně četl zákony lesní moudrosti (světlo krásy, pravdy, síly a lásky). Vlčácký slib skládal Jeník Šojdr, Marek Basovník a Pavlík Souček. Pap a Standa skládali slib skautský.
Ještě bych měl vylíčit, co se prý událo dnes ráno. Na mši svatou jeli kluci do Kašavy, zpátky šli však pěšky. Když totiž Akela viděl, že by se oddíl do autobusu vešel už jen stěží, nechal ho ujet. Potom si šli všichni sednout do cukrárny a každý si mohl poručit colu a jakýkoliv zmrzlinový pohár. Takové pozvání si celé mužstvo znamenitě pochvalovalo! Na cestu do tábora se pak vydali pěšky po silnici. K obědu byla zeleninová polévka, smažený vepřový řízek s bramborem a okurkový salát.
Pondělí 20. 7. 98
17. táborový den – Den slunce a koupání
Na snídani byly koláče. Dnes byl na programu sportovní den, ale kvůli teplotám okolo 45oC jsme se nakonec rozhodli ho přesunout na některý z dalších dnů tábora. Skauti a vlčata, kteří včera slibovali u slavnostního ohně, si dnes dopoledne vázali turbánky. Nejlépe se to dařilo Papovi a Standovi.
Já jsem dopoledne čistil a krémoval boty. Taky jsem sušil oblečení a nechal jsem si udělat sluneční konzervu. Oběd vařili Medvědi. Byla hrachová polévka a uzené koleno s knedlíkem a česnekovou omáčkou. Odpoledne jsme šli na koupaliště do Vlčkové. Náplní večerního programu byla hra „Tři lampy.“ Vyhrál strážce lamp Ondra Navrátil, protože se nikomu nepodařilo sfouknout mu ani jednu lampu.
Úterý 21. 7. 98
18. táborový den – Den zkoušky Tří orlích per
Dopoledne hráli Vlci a Bobři hru „Stopování ježka“, kterou pro ně připravil Akela s Ondrou Navrátilem. Ani jedna družina však ježka nenašla. Bobři si hru vyzkoušeli až po službě, kterou předali Medvědům po obědě. Ale ani ti ježka nenašli. Hra tedy skončila neúspěchem.
Po obědě začal Honza Souček, Lukáš Kolínek a Šotek s prvním úkolem Tří orlích per. Zkouška ukládá, aby skaut vydržel 24 hodin nejíst a nemluvit. Pít může jen čistou vodu. Lukáš se s námi ještě před tím stačil vsadit, že pokud to nevydrží napoprvé, tak každému táborníkovi věnuje čtvrt litru coly. Asi po hodince, co začali naši hladovkáři s mlčením, začal Akela rozdělovat dva melouny, které, jen tak mimochodem, přivezl právě Lukášův tatínek. Samozřejmě, že ani on, ani Šotek s Honzou ochutnat nesměli.
Odpoledne se celé táborové mužstvo, vyjma služby, vydalo na plavání do Vlčkové. Voda zde byla studená, ale sluníčko pálilo jedna radost, takže nám nezbylo nic jiného, než do ní vlézt. Teploty se vyšplhaly opět nad čtyřicet stupňů. A ještě něco – Šotek promluvil! Stalo se to tak, že ho někdo postříkal vodou a on ho okřikl. Nu což, musí to zkoušet znova.
Já jsem pak strávil čas u koupaliště ještě s družinou Medvědů, která musela po obědě uklízet nádobí. Ostatní se ale vydali zpět do tábora. Ještě předtím, než jsem došel s Medvědy na koupaliště, porušil mlčení také Lukáš. Já jsem uviděl auto, a tak jsem řekl „Kluci, pozor – jděte na stranu.“ A Lukáš, který si nikdy neodpustí nějakou poznámku, se zeptal: „A na kterou?“ V tu ránu jsme vykřikli radostí. Ne ze škodolibosti, že se Lukáš prořekl, ale proto, že on prohrál sázku a my budeme mít colu na jeho účet! Potom jsem se už nekoupal, ale sbíral jsem mateřídoušku, která rostla kousek od koupaliště.
Když jsme se vrátili do tábora, pár z nás se vydalo hrát fotbal na hřiště pod kopcem. Kapitánem družstva, kde jsem hrál já, byl Martin Loučka. Hrál s námi také Ondra Loučka, Jeník Šojdr, Petr Vašek, obránce Tomáš Komíž a brankář Ondra Navrátil. Ze začátku zápasu mě hodně bolelo břicho. Prohrávali jsme už 0:3. Ze strany našeho protihráče dával nejvíce gólů Laďa Loučka – Vir a Ondra Kolínek.
Pak ale nastal nečekaný obrat. Střílel jsem gól za gólem. Také bolesti břicha ustoupily. Věřil jsem a modlil jsem se, abychom nakonec vyhráli, i když dohánět tříbrankové manko je opravdu náročné. Několikrát jsem se sám dostal až do obrany protihráčů, jindy jsem dostal skvělou přihrávku od Martina. Vypracovali jsme si mnoho dobrých šancí. Branky padaly takto: 0:3, 1:3, 2:3, 3:3, 4:3, 5:3, 5:4. Lepší fotbal jsem zatím nikdy nehrál. Ze stavu 0:3 jsme vyhráli 5:4! Nastřílel jsem všechny branky. Byl to opravdu skvělý zápas…
Hned po fotbale jsem se šel celý umýt do skruže. Šel i Ondra Loučka s Martinem. Celý večer jsme pak vyprávěli o našem zázračném vítězství. Můj brácha Honza během dne také porušil zkoušku mlčení. Další pokus si prý nechá asi až na příští tábor.
Středa 22. 7. 98
19. táborový den – Den tajného průzkumu
Včera večer po fotbale jsem Akelovi navrhl, aby dnes místo družinových výprav dal odpočinkový den. Akela souhlasil. Dopoledne jsme šli hrát všichni fotbal na hřiště pod táborem. Šotek už zase nemluvil a držel hladovku. Ten jako jediný nehrál, takže většinu času strávil hlídáním tábora. Akela byl rozhodčí. Vývoj zápasu byl celkem jasně v režii soupeřova družstva. Nakonec jsme prohráli 1:7. Jediný náš gól střelil Martin Loučka.
Na oběd se nevařilo. Každý dostal balíček. Bylo tu pár krajíců chleba, sýr, kousek salámu, oplatka a několik bonbónů. Načnul jsem si colu, kterou jsem měl v naší táborové ledničce. Při takovém žáru přišla plně vhod.
Mám s Akelou domluveno, že některý den v průběhu tohoto tábora někam vyrazím mimo tábořiště. Chci přespat sám v přírodě a přes den někde tábořit. Dnes jsem řekl Akelovi, že navečer se vydám pryč. Akela to přijal a dokonce mi dal typ. Za Kašavou se včera utábořili holešovští skauti a skautky. Mohl bych prý omrknout jejich tábor a vyzkoušet, jak fungují jejich hlídky. Přijal jsem to s velkým nadšením. Něco takového jsem ještě nikdy nepodnikl!
Odpoledne se skoro všichni táborníci vydali na koupaliště. Já, Akela, mlčící a hladovějící Šotek, Vir a Ondra Loučka jsme zůstali v táboře. Vir dělal pořádek v šakalu, Ondra cosi kutil a Akela vyřezával do dřeva medvěda. Já jsem se začal připravovat k odchodu.
Sbalil jsem si s sebou tyto věci: spací pytel, karimatka, kus igelitu (použiji ho jako celtu), věci na spaní (košile, triko, tepláky, ponožky), pláštěnka, kotlík, hrníček, lžíce, baterka, nůž, KPZ, píšťalka, zápalky, šátek, kapesník, laso, zrcátko, mapa, knížka, zápisník, deník, tužka, doklady, chléb, čaj, sůl, cukr, polévka v sáčku, oplatek, ovoce, 2 syrové brambory, pitná voda, 2 obinadla, obvaz, leukoplast, náplasti, jodisol a indulona. Na sebe pak: kšiltovku, triko, kraťasy, ponožky a pevné boty. Všechnu výstroj jsem sbalil do Šotkova batohu, protože ten můj je malý.
V průběhu mé přípravy došla do našeho tábora nečekaná návštěva – dva malí kluci a jedna holka o něco mladší než já. Představili se jako skauti z Holešova. Posílá je vůdce Rolf, abychom se přišli podívat na jejich tábor. Ještě chtěli vidět Akelu. Na rozloučenou nás pozdravili „nashledanou“. Akela na ně zavolal, že skauti se snad zdraví „nazdar“. Potom odešli směrem do Vlčkové. Nečekaná shoda! Nemeškal jsem a balil dál. Domluvil jsem se s Akelou, že kluci navštíví holešovské skauty zítra odpoledne. Já budu pozorovat jejich tábor, a až uvidím naše kluky, tak se k nim připojím. Podívám se tak do toho tábora i ve dne a ukážu se Rolfovi, jejich vůdci.
Šotek mezitím úspěšně dovršil zkoušku mlčení a hladu. Poblahopřál jsem mu a něco po páté hodině jsem se vydal na výzvědy. Šel jsem po silnici do Kašavy. Minul jsem Orlovnu a nákupní středisko. Podle plánu jsem měl odbočit na žlutou turistickou značku. Došel jsem až ke kostelu, ale tady značka končila. Proto jsem se vrátil a zeptal se jedné paní na vrch Sobolice (449,8), poblíž kterého by se měl tábor nacházet. Poradila mi dobře, protože za chvilku jsem se napojil na žlutou stezku. Cesta pokračovala lesem a loukami. Podle Akelových informací jsem měl už dávno narazit na tábor. Sešel jsem proto do vesnice pod kopcem. Procházel jsem lesem, kde po zemi pobíhaly snad miliony mravenců – černých i rezatých. Lezli všude, až jsem před nimi musel utíkat. Pak jsem přelezl přes několik plotů, kde se pásly kozy. Za jinou závorou chrochtalo špinavé prasátko. Sešel jsem až na silnici. Zjistil jsem, že jsem pořád v Kašavě. Zeptal jsem se ještě dvou lidí, kteří mě celkem dost přesně nasměrovali na holešovský tábor.
Vylezl jsem opět do kopce a postupoval cestou lemovanou lesem a loukou. Když jsem usoudil, že tábor musí být již nablízku, stáhl jsem se do lesa. Tudy jsem pak putoval, s neustálým výhledem na louky, až jsem konečně spatřil cíl mé krkolomné cesty. V táboře byl slyšet křik.
Prošel jsem okolo studánky. Nikdo tu nebyl. Přesto jsem však pospíchal, aby mě tu nikdo nenašel. Došel jsem možná půl kilometru za tábor a usadil jsem se v porostu mladých borovic. Byl jsem pěkně utahaný. Přehled o čase jsem moc neměl, protože jsem byl bez hodinek. Ale podle sluníčka mohlo být tak 19:30 hod. Po krátkém občerstvení jsem se vydal prozkoumat okolí tábora. Musím najít místo, kde přenocuji. Narazil jsem na rozcestník. Byl jsem na vrchu Háje (508,5). Takže od předpokládané polohy tábora to bylo asi 1,8 km na severovýchod.
Šel jsem chvíli po nějaké lesní cestě až k několika vysokým stromům. Vzal jsem laso a vyšplhal do výšky možná 15 m. Rozhlédl jsem se a spatřil nedaleko louku. K té jsem se po chvíli vydal. Snad se tam bude moci dát dobře utábořit. Přemýšlel jsem i o tom, že bych mohl přespat na stromě, ale ty byly poseté mravenci. Nedaleko cesty jsem viděl obrovské mraveniště. Bylo zhruba jeden metr vysoké a rozprostíralo se na ploše asi 6 m2. Musel jsem utíkat pryč. Mravenci mi začínali lézt na boty a na nohy. Nekousali, ale byli nepříjemní. Zřejmě všichni popadali, když jsem se dal na ten zběsilý útěk.
Doběhl jsem až k oné louce. Několik set metrů odtud byly ale chaty. Bylo slyšet lidské hlasy, a tak jsem se vydal ještě prozkoumat lesní cestu. Uviděl jsem krmelec. V něm bych měl spaní zajištěné i v dešti, ale to by nemohl být tak daleko od tábora. Zrušil jsem další pokusy o nalezení dobrého tábořiště a vrátil jsem se k táboru.
Už se stmívalo. Prošel jsem další kus lesa okolo tábora. Narazil jsem na nějaké papírky s různými jmény. Asi nějaká hra. Jeden papírek s textem „W. Shakespeare“ jsem si ale vzal jako podklad ke zprávě o mých výzvědách. Prošel jsem okolo latrín. Nikde ani noha. Dostal jsem se až na zarostlou louku. Ta byla vzdálená od tábořiště možná 150 metrů, a přitom od ní byla oddělená úzkým pásem lesa. Lehl jsem do trávy a pozoroval. V táboře se nic moc nedělo. Nechal jsem proto svého zkoumání a v rohu louky jsem ze sebe shodil batoh. Rozdělal jsem igelit a na něm připravil studenou večeři. Taky jsem se převlékl do suchého oblečení.
V táboře hráli nějakou hru. Asi honičku. Mnozí běhali až k pásu lesa, za kterým jsem byl v trávě ukrytý, ale zamaskoval jsem se, takže měli jen malou šanci. Šanci o to menší, že moji návštěvu nečekali. Potom ruch v táboře utichl. Někdo zatroubil večerku. Může být asi 22:00 hod. Lehl jsem si a odpočíval. I když už bylo po večerce, z tábora se ozývaly nějaké hlasy. Občas do lesa zasvítila baterka. Rozhodl jsem se, že hlídku navštívím až k ránu. Bude to jistější.
Zalezl jsem do spacáku a hodil jsem na sebe igelit, který mě má ochránit před ranní rosou a před případným deštěm. Díval jsem se do nebe a pozoroval tisíce hvězd – malých, vzdálených i zářivě jasných a velkých. Nemohl jsem v klidu usnout. Létali komáři. Schoval jsem se dovnitř spacáku, ale déle než pět minut jsem v něm stejně nevydržel. Uřezal jsem proto dvě nějaké rostliny, kterými jsem odrážel komáří nálety. Jakmile jsem však usnul, komáři využili toho, že jim nic nebránilo a opět mě otravovali.
Tak to šlo celou noc. V lese bylo často slyšet křupání větví. Myslím, že to byla vysoká, která se v noci chodí pást na louku. Obloha se zatáhla mraky a já hleděl na blesky, které se tu a tam honily po nebeské báni. Pršet může, ale snad nebude bouřka.
Čtvrtek 23. 7. 98
20. táborový den – Den v Rolfově táboře
Spal jsem, díky komárům, neklidně, takže jsem i brzy vstával. Byly možná tři hodiny, snad půl čtvrté ráno. Musím přece stačit vyzkoušet hlídku. Sbalil jsem všechny věci do batohu a vydal se k tábořišti. Nebe se umoudřilo a mraky odpluly kamsi do neznáma. Příroda se pomalu probouzela, za půl hodiny vyjde slunce. Nepotřeboval jsem jiné světlo.
V táboře nebyl žádný pohyb. Neviděl jsem ani hlídku. Že by v noci nehlídali? Akela mi v táboře říkal, že nedávno mluvil s holešovským vůdcem, a prý oni ještě nikdy žádný přepad tábora neměli. Zamyslel jsem se – co udělám, když nebudou mít hlídku? Brát jim něco nebude to pravé. Zanechávat nějaký vzkaz je k ničemu. Už to mám! Pokud nebudou mít hlídku, rozbalím batoh na jejich táborovém náměstíčku – přímo pod stožárem, utábořím se a vyspím se tam až do té doby, dokud si mě nevšimnou. To by byla ale pěkná ostuda!
Vydal jsem se volnou chůzí k táboru. Občas jsem se zastavil, ale tábořiště bylo jako opuštěné. Když jsem došel ke stanům, uviděl jsem pod stožárem hlídku. Dva klučíci a jedna holka, o chloupek starší. Vkročil jsem na táborové náměstíčko. Ale hlídka seděla pořád na svém místě. „Nazdar,“ řekl jsem na uvítanou. „Ahoj,“ odpověděli. Přistoupil jsem až k nim. „Ty nejdeš krást sekyru?“ zeptala se mě ta holka. Až teď jsem si všiml, že celá trojčlenná hlídka drží sekyru oběma rukama jako klíště. Trochu jsem znejistěl: „Ne – a proč?“ „No, my jsme tady měli už dva přepady, kdy nám chtěli vzít sekerku.“ „Aha, ale já jsem na sekerku nepřišel,“ ujistil jsem je znova. Všichni tři pomalu sundali ruce ze sekery a pustili se se mnou do hovoru.
Abych Vám to vysvětlil – sekyra je takovým symbolem tábora. Na jeho začátku se slavnostně zasekne do kusu kulatiny, dlouhého zhruba metr, a tam přečká celý tábor až do samotného konce. Vysazení sekyry ze špalku znamená přerušení tábora. A proto je špalek s touto sekyrou v takové úctě a ochraně. Když někdo cizí ukradne z tábora vlajku nebo sekyru, je to určitá ztráta táborové cti. Samozřejmě, že tahle sekyrka se nepoužívá k žádným pracem, ale je na táboře jen za tímto jediným účelem…
Povídal jsem si s hlídkou asi tři čtvrtě hodiny. O všem. O táboře, o hlídkách, o sekyře a těch, kdo ji kradou, o oddílových časopisech a o spoustě jiných věcí. Nakonec jsem jim věnoval poslední číslo našeho oddílového časopisu Kipu. Než jsem se rozloučil a odešel, ptali se, proč jsem vlastně přišel. „Chtěl jsem vyzkoušet, jak dobré máte hlídky.“ „A jak jsme uspěli?“ zeptala se ta holčina. „Hlídejte lépe tábor, a nejen sekerku! Mohli byste na to škaredě doplatit!“ Pak jsem zvedl ruku do vzduchu a řekl: „Pozdravujte Rolfa od 5. oddílu skautů sv. Dona Boska z Kroměříže. Nazdar!“ A odešel jsem…
„Kdyby náš tábor hlídaly takhle slabé hlídky, asi bych strachem neusnul. Ale oni na to snad časem přijdou…!“ říkal jsem si v duchu a vykračoval lesem a loukou pryč od tábořiště. Pak jsem se zastavil na jednom kopci u lesa. Sundal jsem batoh, lehl na zarosenou trávu a hleděl, jak pomalu vylézá sluníčko.
Hned potom jsem začal dělat snídani. Vyčistil jsem místo od větviček a listí, obložil ho kameny a připravil dřevo s jemným smrkovým chrastím na podpal. Jako vidlice jsem použil dvě vhodné větve. Tu první jsem zapíchl do země k ohništi a tu druhou jsem o ni opřel. Obě jsem pak zajistil několika kameny, aby se kotlík nepřevrhl. Nachystal jsem kotlík s vodou, zapálil oheň a potom už jen nedočkavě vyhlížel, kdy bude voda vřít. Když jsem udělal čaj a pojedl, sluníčko už kráčelo po nebi. Jen tak jsem si lehl, přivřel oči a poslouchal.
Náhle jsem však něco uslyšel. Otevřel jsem oči a pozoroval. Kousek přede mnou, snad jen několik metrů – srnka. Tak blízko jsem ji snad ještě nikdy neviděl. Pásla se a občas kontrolovala louku. Pak odběhla stejně tiše, jako se tu objevila.
Na obloze se zase objevilo pár mraků, ale to ničemu nevadilo. Roztáhl jsem spacák na trávu, abych ho dobře vysušil. V noci jsem se totiž hodně zapotil. Bylo to asi díky tomu, že jsem ležel zabalený v tom igelitu. Dal jsem sušit ještě několik kusů oblečení. V plavkách jsem si pak lehl na louku a dopisoval deník.
A mé další plány? Do tábořiště se mám vrátit až večer s klukama z oddílu, kteří se půjdou na Rolfův tábor podívat. Holešovský tábor teď sledovat nemůžu. Mohli by mě snadno najít. A vůbec – svůj úkol, tedy vyzkoušet hlídku, mám už splněný. Akorát mám jeden problém. (Akela slovo „problém“ nemá rád.) – po snídani mi došla voda. S tím, co jsem měl připraveno na zbytek dne, jsem musel zalít ohniště, protože jsem si nemohl být jistý, že ho dobře zabezpečím. Foukal až příliš silný vítr, při kterém by se mohly do lesa roznést žhavé uhlíky. A bez vody tenhle horký den nepřežiju! Bylo asi jedenáct hodin. Smotal jsem spacák, sbalil věci, uklidil ohniště a vydal se do tábora. Co počít? Pitnou vodu neseženu nikde jinde, než ve vesnici. A s tím bych taky ztratil hodně času.
Když jsem byl už v Kašavě, tu slyším hvízdání. Kus přede mnou kráčí skupina skautů a vlčat z našeho oddílu. Všichni pěkně v zástupu a upravení v krojích. V čele pak Martin s oddílovou vlajkou a ještě několik chlapců s vlajkami družin. První, co jsem jim po pozdravu řekl, bylo – aby mi dali napít. Když jsem napojil své vyprahlé tělo, pověděli mi, že jdou na návštěvu do holešovského tábora, na včerejší Rolfovo pozvání. Vydal jsem se tedy s nimi. A proč ne? Já mám čas a oni vodu. Akorát jsem nečekal, že se naši kluci vydají na „Zatyku“, jak se přezdívá místu holešovského tábořiště, už dopoledne. Ale nevadí. V klidu jsem kluky dovedl až do zmíněného tábora. Myslím, že jsem jim ušetřil starosti s hledáním jeho polohy. Určitě by bloudili podobně jako já včera. Ještě pro přesnost uvedu, kdo vedl celou výpravu. Byli to: Vir, Petr Vašek a Ondra Kolínek.
Když jsme prošli táborovou bránou, uvítal nás Rolf, vůdce. Když si nás prohlédl, jeho otázka zněla, jestli je mezi námi i ten „jazyk“, co tu už jednou byl. „Já jsem to!“ ozval jsem se. Ale nijak mi mou noční návštěvu nevytýkal. Poté, co jsme se občerstvili, prohlédli jsme si celý tábor i se zařízením. Kluci se pak sami rozutekli a já rozprávěl s Rolfem. Například když mi povídal o studánce, umývárně, latrínách, či o něčem jiném, vzpomněl jen: „Však víš, kde to je…“ Vždy jsem ho tedy ujistil, že jeho tábor jsem skrz naskrz prokoukl už včera. Jak jsem viděl, ani ho to nikterak neudivovalo…
Z tábora jsme se vydali domů někdy odpoledne. Kluci mi cestou zpět vyprávěli, že Šotek a Lukáš se po šťastném splnění hladovky a mlčení vydali strávit noc v lese a den od východu slunce do západu nikým nezpozorováni. Můj bratr Honza bude mlčení a hladovku zkoušet až na příštím táboře. Včera večer prý také kluci hráli „prachárnu“, při které spatřili na cestě k táboru dvě neznámé osoby. Nějaká mladá holka s klukem. Ale nic víc.
V našem táboře zatím připravil Ondra Navrátil, můj brácha Honza a Akela slavnostní oheň. Bude zapálen zítra, na znamení zakončení tábora. K večeru jel pan Komíž opět séct trávu traktorem. Vzal mě na chvíli s sebou do kabiny. Já s Martinem Loučkou jsme byli ještě na kolech u pana obchodníka pro nějaké potraviny. Před večeří, ke které byl nadbytek bramboráků, jsem šel ještě s Martinem Loučkou do březového háje nad táborem a tam jsme si v kotlíku uvařili čaj a polévku. Obě věci, co jsme vařili, mi zbyly z mé dnešní výpravy, poněvadž jsem je nemohl zužitkovat pro nedostatek vody.
Také odjel Přemek Kučera, který tu byl na krátké návštěvě. Na nástupu bylo vyhodnocení zkoušky Tří orlích per. Šotek sice úkol splnil, ale Akela o něj měl strach. V poledne si totiž nevyzvedl z určeného místa potraviny a vodu. Navíc se vrátil do tábora pozdě, takže jsme ho museli jít hledat. Naštěstí v tu dobu byl od tábora asi 300 metrů, takže uslyšel naše volání. Zato Lukáš Kolínek zkoušku nesplnil, protože ho Akela viděl poblíž cesty do Velíkové, kam jel zjišťovat odjezd autobusu.
Večer, ještě před nástupem, mě začala bolet hlava. Asi z nedostatku spánku a z únavy. Byl jsem jako omámený. Když jsem došel do stanu, smetl jsem z postele všechno, kromě spacáku, na zem do uličky a v momentě jsem usnul. Akela mi však ještě dal dva Paraleny. Večerka dnes byla řádně v deset hodin, protože se nehrála žádná noční hra. Takový byl dnešní den…
Pátek 24. 7. 98
21. táborový den – Den přepadu tábora
„Petře, prosím tě, rychle vstávej!“ budil mě kdosi. „Někdo přepadl tábor!“ „Cože?“ zeptal jsem se. Byli to Ondra a Martin Loučkovi. „Někdo cizí přepadl tábor!“ Navíc už jsem nečekal. Vyskočil jsem z postele, vklouzl jsem do bot a než jsem vyběhl ze stanu, sebral jsem ještě laso. Když jsem byl už venku, vidím, jak Akela s mým bráchou Honzou někoho táhnou za ramena ke stožáru. Přiskočil jsem k nim, abych toho, zatím neznámého, přidržel. Pěkně sebou cukal. „Tak pojď!“ řekl Akela a přirazil tu osobu ke stožáru. Několik táborníků, kteří byli vzhůru, začalo naši podivnou návštěvu pevně přivazovat.
Teď jsme tomu „cizinci“ posvítili do tváře. Překvapením pro nás bylo, že je to holka. Ondra Navrátil a já jsme vylepšovali vázání. Akela s mým bráchou zatím dovedli dalšího zajatce. Byla to ale opět holka. Obě dvě jsme bezpečně poznali. Jsou to skautky z Rolfova tábora, tedy holešovské skautky. Ta první tady byla ve středu se dvěma malými kluky, a zvali nás do jejich tábořiště na návštěvu. A ta druhá je údajně vedoucí tábora. Když jsme u nich byli včera, nesla nám cosi na pití. Rolf mi říkal, že studuje na doktorku a jmenuje se Zuzana. Jí jsme řekli, ať si klekne a přivázali jsme jí ruce k nohám. Taky jsme jí dali šátek na pusu, aby nemohla mluvit. Jen tak mimochodem, byl to můj slibový šátek.
Nechali jsme všude rozestavět hlídky. Petr Vašek, Ondra Navrátil a já jsme šli prohledávat les, protože odtamtud bylo slyšet silné křupání větví. Ale nic jsme nenašli. Šel jsem pak s Akelou a ještě s někým z kopce dolů. Nikde nic. Postavili jsme další hlídku a šli do tábora. Byl klid. Na táborovém náměstíčku svítilo několik petrolejových lamp, okolo tábora byly rozestaveny hlídky. Odvázali jsme Zuzaně šátek a začali jsme s výslechem.
„Co to má znamenat?“ ptal se Akela. Ta dívčina u stožáru byla hotová, takže odpovídala jen ta v kozelci. „Chtěli jsme vám ukradnout sekerku nebo vlajku, ale vy nemáte ani jedno. Proto jsme chtěli jen tak proniknout do tábora.“ „Sekyru nemáme a vlajku na noc sundáváme se stožáru,“ řekl kdosi. „A kde jsou ti dva ostatní, co s váma byli a utekli?“ „To nevíme…“ odpovídala Zuzana. „Dáváme vašim komplicům hodinu na to, aby si pro vás přišli. Jinak si vás tady podržíme až do čtyř hodin do rána,“ domluvil Akela, rozdal ještě pár pokynů a nařídil zajatce hlídat. V případě útoku na tábor pískat poplach.
Zůstal jsem ještě s někým na hlídce u stožáru. Dozvěděl jsem se taky, jak k tomu přepadení došlo. Ondra Loučka, když zalézal pozdě večer do stanu, si všiml, jak za stanem někdo přebíhá. Zavolal na Lukáše, který byl s ním a šli pro Akelu. Mezitím však ten neznámý vběhl do tábora, v kuchyni popadl kanystr na vodu a utíkal s ním dolů z kopce, kde kanystr pustil.
Akela se ihned s mým bráchou Honzou vydali za tábor. U cesty, která vede od Komížů k našemu tábořišti, leželi na zemi tři lidé. Honza a Akela je začali pronásledovat. Jeden z nich zakopl, když utíkal z kopce. Je to ta první zajatkyně u stožáru. Ostatní dva utekli. Prý to byli bývalí skauti z Kvasic, kteří prvně asi včera přepadli holešováky a potom se, spolu s nimi, vydali na nás. Zuzanu chytil Akela s bráchou při cestě zpátky, když znovu číhala za stany. Byla to ona, která vzala z kuchyně kanystr a nechala ho ležet na cestě. Vrátila se k táboru asi proto, když viděla, jak držíme její spojenkyni svázanou u stožáru.
Když jsem se dal do hovoru s tou zajatkyní v kozelci, tedy se Zuzanou, dověděl jsem se, že ta u stožáru se jmenuje Adéla. Je jí prý 14 roků. Zuzaně dvacet. Několikrát jsem byl ještě z hlídky u stožáru vystřídán, protože jsem šel s Ondrou Navrátilem, Petrem Vaškem a s mým bráchou Honzou prohledávat les. Ovšem bezvýsledně. Adéla chtěla něco k pití. Pak jsme ji odvázali, protože buď omdlela, nebo se to alespoň snažila zahrát. Zuzaně bylo hej. Tu tlačily akorát kolena. Bedlivě jsme sledovali čas. Šedesát minut už uběhlo. Zajatci tu s námi budou až do východu slunce, tedy do čtyř hodin!
Adélu jsme posadili na lavici u stolu, kde po chvíli usnula. Nebyla schopná útěku. Proto u ní zůstal jen Akela. Zuzanu jsem hlídal já. Ptal jsem se jí na různé věci okolo jejich návštěvy v tak nezvyklou dobu. Dověděl jsem se, že je k tomu navedl sám Rolf. A to hned v pondělí, když přijeli.
Pak přiběhla jedna hlídka, že dole pod kopcem jsou nějací dva kluci, kteří chtějí vyjednávat. Dohodli jsme se, že výkupné za jednu zajatkyni budou dva litry coly. Pak hlídka odešla tlumočit náš požadavek těm dvěma návštěvníkům. Já jsem mezitím rozprávěl s naší druhou svázanou. Adéla spala jako špalek. Po chvíli se vrátili ti dva na kolech. Hlídka však došla se zprávou, že s sebou dovezli akorát nějakou pomerančovou či citrónovou šťávu. Poslali jsme je zpět do tábora. Neuspěli!
Nebe se zatáhlo mraky a začal padal drobný déšť. Všechno bylo v pořádku. Hlídky obcházely tábor, zbytek chlapců šel spát. Z drobného poprchání vyšel silný déšť a pak pravá bouřka. Foukal silný vítr. Naše zajatce jsme odvedli do Akelova stanu. Tam jsme sundali pouta i Zuzaně. Obě si pak lehly vedle sebe na Akelovu postel a usnuly. Šel jsem ještě s bráchou Honzou zavázat stany, pokud je někdo neměl pořádně zajištěné. Vítr vyvrátil oznamovatel a podkosil nosný kůl v kuchyni. Celty na stanech se střídavě třásly a nadouvaly vzduchem. Blesky se na obloze přímo rvaly. Nikdo nesměl vylézat ze stanů, protože hrozilo nebezpečí, že ho blesk zasáhne. Všichni zalehli do stanů.
Zůstal jsem vzhůru. Nemohl jsem spát. Žádnou návštěvu v tomhle počasí jsme už nečekali. Akela podřimoval ve svém stanu, naše zajatkyně nerušeně spaly. Domluvili jsme se, že „kdyby něco“, tak dáme smluvený signál. Uklidil jsem si ve stanu věci, které jsem včera shodil na zem a pak jsem jen vyčkával. Potom jsem se vypravil ven. Přišel i můj brácha. Postavili jsme kůl v kuchyni a znovu jsme vypnuli plachtu, která ji zastřešovala. Pak jsme ještě zatloukli do země několik kolíků, držících celtu nad kuchyní. Taky jsme zlikvidovali táborový rozcestník.
Postupně bouře utichla a jen mírně pršelo. Bylo možná šest hodin. Vykopal jsem u mého stanu stružku, abych odvedl vodu z kaluže, která se tam utvořila. Déšť ustával. O půl sedmé vypustil Akela našeho druhého zajatce. Zuzana se vracela do svého tábora. Pro Adélu prý někdo ještě přijde. „Dobré ráno,“ zavolal jsem na ni. „Ahoj,“ řekla a ubíhala pryč.
Náš tábor se probouzel asi o půl osmé. Já jsem začal bourat sušák. Rozcvičku vedl, na posečené louce za táborem, Martin Loučka. Dopolední program byl takový neurčitý. Všichni, včetně mě, jsme byli ospalí. Po snídani jsme si chvíli povídali s Adélou. Prý v noci, když byla svázaná u stožáru, tak o sobě ani nevěděla. Ale měla v plánu před námi zahrát, že jí je špatně. Nakonec to ale vzdala. Taky říkala, že to byla ona, která s jedním klukem slídila u našeho tábora ve středu večer, když kluci hráli prachárnu. Chtěli nás přepadnout už ten den, ale ta hra prý trvala dlouho. Já jsem tu samou noc byl na výzvědách u jejich tábora.
Před obědem jsem únavou usnul. Akela pak propustil i Adélu, bylo to v 11:45 hod. Šla sama, protože si pro ni nikdo nepřišel. Když odcházela, tak řekla, že se ještě uvidíme. No, dobrá, my jsme připraveni!
K obědu byla česneková polévka a široké nudle s mákem. Odpoledne už zase svítilo sluníčko a já jsem dopisoval deník. Na návštěvu do tábora přijel pan Vašek a Doubravovi s Akelovým strýcem z Nezamyslic. Na večeři byly špagety. Zbourali jsme také táborový stožár. Lukáš, Šotek a Martin navíc vyvedli pěknou lumpárnu, když šli ke Komížům pro vodu. Pan Komíž se na ně rozzlobil. Akela za ním musel jít všechno vysvětlit. Všechno ale nakonec dopadlo dobře.
Já ani Ondra Navrátil jsme se ohně nezúčastnili, protože jsme dobrovolně hlídali tábor. Nemůžeme si dovolit nehlídat tábor po takové návštěvě, jakou jsme zažili minulou noc. A navíc, Adéla přece říkala, že se ještě uvidíme. Musíme být připraveni, že přijde někdo ještě ve větší síle. Proto jsme celé táborové mužstvo upozornili na další možný přepad. Hlídky dostaly zvláštní pokyny. Akela, já a můj brácha Honza, Ondra Navrátil a Petr Vašek budeme celou noc v pohotovosti. Při ohni také Akela ohlásil výsledky táborové soutěže – nejlepší družinou se stali Vlci, nejlepším rádcem byl Petr Vašek, nejlepším vlčetem byl Ondra Loučka a nejlepším skautem Ondra Kolínek. Cenu za nejlepší bodování stanů obdržel Pap a Pavlík Souček.
Když oheň skončil, šel jsem spát, protože mě začala opět silně bolet hlava. Jako včera. Ani jsem si nelehal do spacáku. Usnul jsem v botech, s lasem pod hlavou, připraven bránit tábor. Služba pak ještě s Akelou obalovala řízky na zítřejší cestu domů. Hlavními kuchaři byl Vir a Šotek. Jejich práce skončila asi 45 minut po půlnoci…
Odborky získané na táboře:
Jan Kotek (Šotek) – 1. stupeň skaut. zdatnosti, Tři orlí pera, Kuchař, Střelec
Laďa Loučka (Vir) – Kuchař, Střelec
Jan Souček – Kuchař, Střelec
Martin Loučka – Střelec
Pavel Puna (Pap) – Školní prospěch
Standa Basovník – Školní prospěch
Sobota 25. 7. 98
22. táborový den – Den poslední
V noci se žádný další přepad nekonal, takže jsem se po dvou rušných nocích konečně trochu více vyspal. Hned ráno se začalo s balením. Likvidoval se táborový kruh, latrína, lednička, stůl s lavičkami, kuchyň, kamna a nakonec šakal, tedy náš hospodářský stan, ve kterém byly po celou dobu tábora potraviny a inventář. I když mírně poprchalo, nedalo se nic dělat. Ihned, jak si každý sbalil svá zavazadla, přišly na řadu stany. Podsady se skládaly na táborové náměstíčko, celty přišly hned vedle nich.
Potom přijel pan Loučka s dodávkou, do které jsme naložili všechny naše batožiny a celty. Ty budou vyloženy u Kučerů, aby dobře vyschly. Podsady jsme složili na dvoře u pana Komíže, který nám je svozil dolů traktorem s vlečkou. Ušetřil nám tím spoustu času a práce. Ve chvíli volna jsem s Akelou dával dohromady události posledních dní, abychom mohli dopisovat kroniku.
Když už bylo všechno hotovo, prošel jsem se ještě jednou tábořištěm, abych posbíral zbylé papírky nebo jiný nepořádek. Nakonec po nás zbyla jen vyšlapaná tráva. Zůstane to tu stejné jako před naším příjezdem. A tak je to dobře!
Rozloučili jsme se s panem Komížem i s jeho paní, synem a vnoučaty a vydali jsme se pěšky do Velíkové. Cesta byla v pohodě. Potom jsme nasedli do autobusu a jeli do Zlína. Odtud pak vlakem do Otrokovic, Hulína a Kroměříže. Na všech byla vidět únava. Mnozí se už těšili, jak se doma umyjí v teplé vodě, jak zalezou do postele a budou snad tři dny vcelku spát.
Na nádraží jsme si ještě zakřičeli náš oddílový pokřik a potom se už každý rozešel svou cestou domů. Některé, mimo jiné i mě a mé dva bráchy, dovezl pan Loučka autem, i s našimi zavazadly, až k našemu domu.
A tak slavně i neslavně skončil náš tábor ve Vlčkové, na který budeme všichni určitě rádi dlouho vzpomínat…