Historie druhého skautského střediska Polárka v Kroměříži je datována až od roku 1946. Tam sahá založení střediska, a to v novém pojetí, kde je kladen důraz na křesťanskou výchovu mládeže.
Při gymnáziu byl seminář, kde všichni studenti žili a bydleli. V roce 1946 to bylo 130 žáků, v roce 1947 pak 196 žáků. Každý byl plný energie, a tak naučit všechny, aby dodržovali denní řád a pilně studovali, vyžadovalo od pánů prefektů, coby vychovatelů hodně úsilí.
Kolik bylo třeba sebezapření, to si těžko někdo může představit. Po tzv. študírce (odpoledním samostudiu) bylo osobní volno. Jak takové volno využít? Je nutné, aby bylo využito účelně. Jak ovšem stmelit tolik studentů? Jak zařídit, aby studenti na sebe vzali denní řád sami a dobrovolně? Jak zařídit, aby pilnost, čestné jednání, nezjištná práce pro druhé se staly samozřejmostí? Jak zformovat jejich katolický profil? Jak docílit soutěživosti v těchto kladných vlastnostech? Na tolik otázek dokázal odpovědět jen junácký program.
V pátek 22. března 1946 bylo založeno v AG 2. středisko Junáka v Kroměříži s názvem Polárka. Jeho střediskovým velitelem byl spirituál P. Jan Čechal. Středisko bylo složeno ze čtyř oddílů, z nichž každý měl čtyři družiny, které vedly své družinové kroniky.
Současné středisko Polárka má ve svém archivu pět kronik. Náčelník Junáka Dr. Plajner navštívil arcibiskupský seminář v úterý 14. května 1946. V novinách bylo o významné události napsáno:
“V úterý 14. května prožili jsme v našem ústavě významnou událost. Zavítal mezi nás náčelník Junáka “táta Plajner”. Za zvuku fanfár objevuje se dr. Plajner v doprovodu profesorského sboru, oblastního a okrskového velitele a jiných významných junáckých osobností na seminárním dvoře, kde stály v útvarech oddíly našeho střediska.
Náčelník přejímá střediskové hlášení a při rázném Kmochově pochodu vykonává přehlídku oddílů. Krátce na to ujímá se slova a mimo jiné řekl: “Vím, že jste dobrými skauty. Vím, že jimi zůstanete i v budoucnosti. Být junákem je ctí! Být junákem je ctí proto, že junáctví dává každému možnost uplatnit se tam, kam patří. Být junákem je ctí proto, že junáctví v nynější době čeká na činy a výsledky junácké práce. Přeji vám mnoho úspěchů, štěstí a radost z vaší práce. Buďte připraveni.”
A hned po té začíná naše hudba fanfárovou předehru k junácké hymně a již se dvorem rozléhá radostné “Junáci vzhůru!” Pak zapisuje bratr náčelník své jméno do všech oddílových i družinových kronik, aby nám připomínalo dnešní jeho povzbuzující slova. Na to přistupují k náčelníku vedoucí oddílů a děkují mu za jeho vzácnou návštěvu.
Vše pak končí slavnostním defilé za doprovodu naší kapely …”
Činnost Polárky začíná nabírat na tempu. Oddíly mají své družinové soustavy, které běží podle junácké metodiky. Na arcibiskupském semináři podle dochovaných materiálů běží junácký život na plné obrátky. Členové oddílů si vedou pečlivě své skautské deníky. Nebylo člena, který by neměl skautskou přezdívku. Junácký život se odrazil i v četbě knih. Tituly knih se týkaly převážně indiánek, ve kterých ožívaly klukovské představy studentů. Junáci plnili první stupeň junácké zdatnosti. Mnozí sbírali květiny a zakládali herbáře, jiní se stávali mistry ve vázání uzlů a jiní byli odborníky na signalizaci. Skautská praxe zcela pohltila zájmy studentů.
Po důkladné přípravě k junáckému slibu následoval velkolepý slib v Podzámecké zahradě. V novinách se o tom psalo: “Ve středu večer 29. května 1946 jsme se shromáždili na našem hřišti, abychom vstoupili do bratrství s junáky celého světa, abychom složili při našem táborovém ohni junácký slib.
Za zvuku fanfár přišel oblastní velitel dr. Meisnar, oblastní duchovní rádce dr. Kavalier, představení našeho semináře a jiní čestní hosté.
Za zpěvu junácké hymny se rozhořel táborový oheň.
Po tomto formálním zahájení se ujal slova dr. Kavalier, který nám mimo jiném řekl: “Před několika měsíci přijali jste do svých studoven vzácného hosta – junáctví. Junák se stal vaší největší radostí. Váš postoj k životu je jiný než postoj ostatní mládeže. Jste vzdáleni od rodičů a od svého domova, ale junáctví vám dalo dobrou náladu. Junák má myšlenku junáctví vtělit v život. Jeden dobrý junák je víc než celá kniha o junáctví. Dnes slíbíte věrnost myšlence junácké. Přeji vám k tomu mnoho zdaru a Božího požehnání!”
Potom následoval slib sto třicet junáků. Vedoucí jej složili do rukou oblastního velitele našeho střediska.
Po slibu promluvil k nám oblastní velitel: “ … Junácký slib je vaší ozdobou. Vystoupili jste ze zástupu bezejmenné mládeže a stali jste se junáky. Je sice pravda, že junácký zákon je těžký. Ale právě proto připojte k dnešní modlitbě prosbu k Bohu, abyste věrně plnili to, co jste právě slíbili!”
Přechod k veselé části programu tvořilo přikládání čestných polínek na táborový oheň…
Po tomto obřadu následovala část veselá. Střídali se výstupy se zpěvem junáckých písní. Okolí se rozléhalo radostnými hlasy mladých a nadšených junáků.
Po posledním výstupu zazněla z dálky junácká večerka. Náš první táborový oheň jsme zakončili večerní modlitbou …”
Tolik citace z tisku. Je vidět, že tehdejší junáci si uvědomovali význam uveřejnění své práce v novinách. Není to žádný populismus, ale obraz činnosti junáků. Proč? Přece aby veřejnost znala junácké hnutí a jeho prospěšnost pro ostatní. To je důležité zvlášť v dnešní době, kdy lidé vlastně ani nevědí, kdo je to skaut.
V roce 1947 je činnost Polárky zaběhnutá a žije svým junácky typickým životem. K tomu snad lze jen dodat novinový článek, který situaci Polárky popisuje. V článku “Rok života kroměřížské Polárky” P. Jana Čechala, který píše:
“ … Náš seminář je nyní vlastně velikým junáckým táborem. V celém ústavě je do důsledku provedena družinová soustava. Každý oddíl je umístěn v jedné místnosti. Družiny, vedeny svými rádci, závodí mezi sebou v sebekázni, ve studiu i junácké zdatnosti. Všechno je bodováno. Rádce družiny, student vyšší třídy, je stále se svou družinou, s ní si hraje, s ní pracuje. Každá družina tvoří vlastně malou rodinu. Nad celou studovnou je vedoucí oddílu. Opět je to student vyšší třídy. Je starostlivým přítelem a pomocníkem všech chlapců oddílu. Snaží se aby jeho oddíl byl v semináři nejlepším …”
Středisková rada Polárky se schází na pravidelných schůzkách, kde je plánováno dění na semináři. Polárka byla opět poctěna návštěvou bratra náčelníka
Dr. Plajnera, který přijal do svých rukou slib nadějných nováčků v pátek 10. října 1947. Mimo jiné bratr náčelník řekl: “O vás, o vašem středisku, je slyšet po celé republice jednak, že konáte dobrou práci a jednak, že jste školní buňkou … Buďte takoví, abych každému mohl říci: “Jděte se podívat do kroměřížského semináře …”
Další významnou návštěvou Polárky se stal dne 20. listopadu 1947 dr. Fanderlik z ústředí Junáka. Bratr Fanderlik mluvil o zážitcích z Anglie mezi skauty, se kterými se setkal v době války.
V roce 1948 ve čtvrtek 29. ledna se konala velká slavnostní středisková schůze. Na tuto schůzi byli pozváni vzácní hosté: střediskový velitel Polárky P. Jan Čechal, starosta SPJ p. plukovník Ostrčil, br. oblastní Dr. Meisnar, br. okrskový Olszewsky, br. střediskový prof. Obadal z I. střediska, p. prof. P. Kubíček OFM., p. ředitel Mons. Vlach. Schůze střediska vyvrcholila slavnostním vyhlášením vítězného oddílu v celostřediskovém bodování o putovní cenu. Byly předány i vůdcovské diplomy třem vůdcům oddílů.
Události po únoru 1948 změnili život Polárky. V důsledku změny politické situace a zavedení jednotné školy bylo zrušeno nižší gymnázium (prima, sekunda, tercie, kvarta). Tímto opatřením zanikl 19. oddíl při středisku Polárka. Tato změna byla jen krůčkem k celkové zkáze střediska Polárka. O prázdninách se konal ještě letní prázdninový tábor v Oskavě, v okrese Šumperk.
Školní rok 1948/49 byl poznamenán zákazem činnosti Junáka. Seminář byl ovšem pro tehdejší vládnoucí garnituru též trnem v oku. Byl to poslední rok semináře. Situaci v semináři popisuje dr. Rudolf Zuber (učitel dějepisu) v almanachu, vydaném ku příležitosti zahájení činnosti arcibiskupského gymnázia v r. 1991 takto: “V roce 1948/1949 již nemohl být Junák napojen na ústředí, ústav však junáckou výchovu převzal jako svůj vlastní výchovný prostředek. Členy jedné družiny však již nebyli jen žáci jedné třídy, což nedělalo dobrotu. Díky studentům vyšších ročníků se ale činnost zachovala až do konce roku. Byla obnovena mezidružinová a mezioddílová soutěž. Vítězný oddíl získal, vždy na měsíc, putovní cenu, bronzovou sochu sv. Jiří patrona junáků.”
V roce 1949/50 navštěvovali Benešovo gymnázium. To se blížil konec semináře. Činnost Junáka byla zmrazena, až postupně zanikla. Po ukončení školního roku se studenti sešli v kapli Panny Marie, aby ji požádali o pomoc ve svém dalším životě. Gymnázium dokončili studenti v okolí svého bydliště.
Takto se skončila krátká historie v činnosti skautského střediska Polárka. I tato krátká doba však dala podnět k znovuobnovení činnosti Polárky v plné síle. Jak málo stačí k tomu, aby z malé jiskérky vzňal plamen. Dobré kořeny daly sílu, aby kmen mohl rodit ovoce, a tak v roce 1991 přišlo na svět středisko Polárka.
Miroslav DOUBRAVA, ten, který chtěl publikovat na https://cs.wikipedia.org/